Nové knihy | květen 2023

Zdeněk Kříž: Cesta z Ruska: ruská agrese proti Ukrajině a její důsledky
Simone Daviesová: Montessori batole
Lubomír Veselý: Ochutnávka odkopaných okamžiků aneb sonety a básně bez cenzury
Tomáš Bednář: Vocabulary maps
Jan H. Vitar: Umění, kterému nikdo nerozumí
Ivana Boháčová: Průvodce pražskou architekturou
Tereza Dobiášová: Tajemství: Neskutečný příběh Svaté Anežky České
Lucie Doležalová: KŘÍŽ Z Telče (1434-1504): Písař, sběratel a autor
Patti Smith: Just Kids: Jsou to jen děti
Helena Osvaldová: Kulturou proti smrti: stálé expozice Památníku Terezín v bývalých Magdeburských kasárnách

Knižní tip

Tereza Dobiášová: Tajemství: Neskutečný příběh Svaté Anežky České
(Cena Magnesia Litera za debut roku 2022)

Proč si přečíst?

Je dnes možné zjistit, co se honilo v hlavě dívce ve 13. století? Autorka se o to v knize pokouší a nepředkládá nám dějepisná fakta, ale zajímá ji psychický a duchovní život mladé dívky: jak se stalo, že zrovna ona, jíž byla předurčena velká role v dynasticko-mocenských vztazích, se nakonec rozhodla říci tomuto světu ne a oddat se cele duchovní službě?

Anotace:

Co vedlo vzdělanou dívku plnou života, dceru českého krále Přemysla Otakara I., o jejíž ruku žádal sám císař, k rozhodnutí vzdát se světské moci, tělesné lásky a stát se jeptiškou?
Příběh, který Tajemství vypráví, stojí na půdorysu dochovaných historických faktů. Nahlíží 13. století jako období protichůdných mocenských i duchovních proudů, v jehož centru stojí Anežka: nejdřív jako osamělé dítě putující po evropských dvorech, později jako dívka s hlavou popletenou rytířskými mýty, zrazovaná, a přesto toužící po lásce a naplnění – zároveň ale i dívka vědomá si vlastní zodpovědnosti – vůči své rodině a zemi. Možná, že její život skrýval tajemství, které by křesťanské legendy nedovolily vyprávět.
Při hledání pravdy o dívce, která nad českou zemí z hlubin 13. století stále drží ochrannou ruku, vstoupily do vyprávění obrazy bytostí lesů, démonů přítomných v gotických chrámech a magické myšlení středověkých příběhů – i když o nich už Anežčini legendisté mlčí.

Reakce čtenářů:

- Román Tajemství je napsán velmi procítěnou formou, která mě až konejšila a pohladila po duši. Anežka by mohla být pyšná, kniha představuje opravdové umělecké dílo. Je doprovázená krásnými ilustracemi Petra Nikla, které jsou natolik povedené, že by jich mohlo být v knize klidně mnohem více.
- Rozhodně zajímavá kniha. Je psána neotřelým stylem, který nemusí každému sedět. Mně osobně nevadil, ale pravdou je, že některé pasáže mi přišly zbytečně zdlouhavé. Nicméně je to kniha, jejíž děj jen tak rychle člověk nezapomene, a proto 5 hvězd.
- Kniha se čte sama, vtahuje do děje, vzpomínáte si na ducha, jež plul kolem, když jste byli malí, srdce se chce opět otevírat křehkou plností, Anežka je láskyplná i silná v překonávání osudových ,,témat" a druzí lidé hmmm... a že jsou tam smyšlenky třeba? Za mě super. Čistota, moudrost, syrovost, světlo, uzavření, napojení, volnost, nutnost...to mi prostě vyhovovalo, jako lék. Podivuji se, jak to autorka mohla takhle pro mne vzácně napsat.
- Tady se mi potvrdilo, že to, že něco dostane Magnesia Literu, neznamená, že se to bude dobře číst. Možná to funguje spíš naopak. Ilustrace to pozvedly trochu výš, ale ten styl se mi vůbec nelíbil, byl krkolomný, opakovala se slova, bylo těžké se tím prokousat. Celkem se mi líbila zápletka s tím lesním mužem, ale původně jsem si chtěla přečíst příběh Anežky České, ne smyšlené fantasy. Anežka to jistě neměla lehké, ale tady je vykreslená jako přemoudřelá světice už jako úplně malá holčička, takže je to strašně neuvěřitelné a vlastně jsem nevěděla, proč to čtu a čemu z toho můžu věřit. Takový podivný zmatený mix...

Úryvek z knihy:

„Seděla u okna, v šedivém ránu, kdy za okny padal sníh. Mátožné vločky se potácely vzduchem. Druhá polovina ledna. I vevnitř byl chlad. Tady byl stále chlad. Sestry ji nerušily. Myslely, že rozjímá. A ano, bylo to tak, rozjímala a byla šťastná, že jí nikdo do myšlenek nenahlíží. Rozjímala nad cestou, kterou opustila, nad světem, který odmítla. Nad světem, který se svými sestrami nemohla sdílet, ať jí byl sebevíc drahý.
Dnes v noci znovu uviděla nad klášterem sovu. Byla sama ve své komnatě, byla hluboká noc a ona šila. Náhle jako by ucítila závan vzduchu. Jiného vzduchu – vzduchu z kopců za řekou. Zvedla hlavu a uslyšela zašustění křídel. Uviděla obraz sovy za oknem. Slyšela zahoukání. Blízko, velmi blízko. […] Věděla, odkud letí, věděla, že letí za ní. Věděla, že ji volá. Věděla, že chce, aby za ním přišla. […] Věděla, že když se rozhodne jít, když řekne, že musí jít ke dvoru, nikdo ji nezastaví, je abatyší tohoto kláštera. Hluboko v srdci věděla, že musí jít.“