Nové knihy | červenec-srpen 2024

Dan Hrubý: Pražské příběhy: ztraceným světem Starého města
Tomáš Morávek: Nebuď p*ča, aneb jak (ne)pracovat s dětmi
Eva Uchalová: Hana Podolská: legenda české módy
Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2: Nezešílet!
Miloš Doležal: Tady nikdo není, jen já
František Koukolík: Já. O mozku, vědomí a sebeuvědomování
Pavel Kryštof Novák: Otto Stritzko známý i neznámý
Robert B. Cialdini: Nové zbraně vlivu
Michal Stehlík: Přepište dějiny potřetí
Andrea Sedláčková: Toyen: První dáma surrealismu
Joel Minden: Techniky pro zvládání úzkosti
Petr Šámal: Ženy za mřížemi
Vladimíra Vávrů: Jsem
Václav Havel: Moc bezmocných a jiné eseje
Lenka Kapsová: Padesátka: čím žijí ženy v období přechodu
Hilary Lambová: Jednoduše: umělá inteligence
Niklas Göke: 44 lekcí, jak zhodnotit peníze, rozumně investovat, budovat finanční nezávislost
Patrick Zandl: Mýty a naděje digitálního světa
Aleš Palán, Miloslav Nevrlý: Náčelník
Hannah Fryová: Hello World: jak zůstat člověkem ve světě algoritmů
Chris Griffiths: Kreativní myšlení
Jan Rychlík: Dějiny Slovenska

Knižní tip

Andrea Sedláčková: Toyen: První dáma surrealismu

Proč si přečíst?

Autorka nás seznámí nejen s osobním životem malířky a s historií mnoha jejích obrazů, ale také s mnoha dalšími osobnostmi surrealismu a náladou té doby v Čechách a ve Francii.

Anotace:

Toyen je dodnes jednou z nejznámějších a nejuznávanějších avantgardních umělkyň na světě. Biografie této svobodomyslné malířky a výrazné osobnosti meziválečné umělecké avantgardy, která sama o sobě šířila mnoho mýtů, odkrývá dosud neznámá fakta a zachycuje historii mnoha obrazů.

Spisovatelka a filmová režisérka Andrea Sedláčková prošla desítky archivů, policejních záznamů a dosud nepublikovaných deníků, aby objevila skutečnou Toyen. Strhujícím způsobem líčí její milostný život a dění mezi českými a francouzskými surrealisty a levicovými intelektuály. Dopřává nám setkání s Vítězslavem Nezvalem, Karlem Teigem, Jindřichem Heislerem, André Bretonem, Benjaminem Péretem, Paulem Eluardem a samozřejmě s Jindřichem Štyrským. Půvabné líčí pražské a pařížské galerie, kavárny, kabarety a nevěstince i atmosféru míst, kde malířka a její souputníci pobývali a tvořili. Současně nás seznamuje s historií mnoha Toyeniných obrazů.

Text doprovází přes dvě stě reprodukcí a dokumentárních černobílých i barevných fotografií.

Reakce čtenářů:

• Za mě skvěle zpracovaná kniha. Jak obsahově, tak graficky. Autorka psala svěžím perem a navíc čtenáři nabídla nový pohled na tajemnou Toyen. Zvláštním způsobem mě těší, že jsem se zmýlila ve svém úsudku, že znám Toyen zcela. Díky tomu jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí a můj obdiv k ní neuhasíná. Jen Štyrského je mi zase o něco více líto a Heislera mám o něco méně v úctě. Čtení První dámy surrealismu byl krásným a nezapomenutelným zážitkem nového roku.

• Prostě nádherné.

• Úchvatná a faktograficky vyčerpávající monografie odhaluje tajemství a milostný život Toyen a přibližuje osudy některých jejích obrazů. Autorka maximálně vytěžila korespondenci, deníky, paměti a vzpomínky Toyeniných přátel a známých a vytvořila kroniku jejího života, v němž se vystřídalo několik blízkých (intimních) přátel. Poodkryt byl i milostný život Jindřicha Štýrského a Jindřicha Heislera, o němž jsem se dozvěděla, že Toyen vyměnil za Drahomíru Vandasovou (1916-1967) a nějakou dobu dokonce žili ve třech. Škoda, že ještě nikdo nenapsal Heislerovu monografii. Nechápu, proč nebyl tento unikátní počin nominován na Magnesii Literu.

Úryvek z knihy:

„O rok dříve, v únoru 1921, devatenáctiletá Manka při sčítání obyvatelstva uvedla, že je malířka portrétistka. Její první dochované obrazy pocházejí z tohoto roku a mezi nimi je zachována jediná kresba, která by mohla být autoportrétem. Možná svou předchozí tvorbu zničila, protože nedostávala nárokům, které Štyrský vznášel v roce 1923, když proklamoval: „Obraz = živou proměnou a projektem nového světa a života = produkt života. VŠE OSTATNÍ = KÝČ!“
Obraz ve Štyrského pojetí musel plnit mnoho požadavků: měl být praktický, účelný, srozumitelný, propagační, organizující a komponující. Štyrský opovrhoval snoby, kupující obrazy „z touhy po jedinečnosti, aby je měli mezi čtyřmi stěnami estétského příbytku, vzdychali před nimi v lenoškách (à la Matisse). Obraz visící na stěně v uzavřeném prostoru, jalová dekorace, pro nic a za nic, nic nedělá, nic nechce, nic neříká, nežije.“ To je sice hezké, opovrhovat snoby, ale jak zabránit tomu, aby si obraz koupili?“