Nové knihy | červen 2024

Karin Lednická: Šikmý kostel III.
Pavel Pospěch: Neznámá společnost
Karolina Adamová: Velké dějiny Zemí Koruny české: Stát
Alena Odehnalová: Vybrané kapitoly z dějin kultury
Giorgio Vasari: Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů I. a II. díl
Irena Smetáčková: Genderové představy a vztahy
Jan Krása: Jak řeč ovlivnila člověka
Pavel Noga: Od designu k designu
David Kroč: Česká problémová dramatika šedesátých let 20. století
Petr Kroužil: Vítkovci a české království
Jože Pirjevec: Tito a jeho soudruzi
Věra Dvořáčková: Stavbám na kloub

Knižní tip

Giorgio Vasari: Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů I. a II. díl

Proč si přečíst?

Pojďme objevit zajímavosti ze života známých i méně známých malířů renesance.

Anotace:

Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, jež Giorgio Vasari publikoval v roce 1550, kdy mu bylo necelých čtyřicet let, jsou nejzábavnější a nejtrvalejší knihou o výtvarném umění, která byla kdy napsána, a současně také prvním velkým dílem umělecké kritiky a dějin umění. Vasari vypráví neuvěřitelně bohatý příběh italského renesančního umění, z něhož vycházel celý další vývoj výtvarného oboru. Nabízí portréty umělců italské renesance, počínaje Cimabuem, který působil ve 13. století, a vrcholí o tři sta let později Michelangelem, jenž byl Vasariho oblíbencem a přítelem.
Vasariho kniha je prostoupena fascinovaným obdivem i ostrými kritikami. Její autor představuje umění jako skvělé životní dobrodružství, jehož protagonisté, kladní i záporní hrdinové, zažívají nejúžasnější příběhy – a než by se spokojil s nezáživným líčením, někdy si drama i přimyslí.
Obdiv k výrazným individualitám a autoritám, který Vasarimu ubíral na originalitě jako malíři a sochaři, mu posloužil jako životopisci a přispěl k tomu, že Vasari ve svém literárním díle vytvořil moderní obraz umělce prostřednictvím příběhů pohybujících se na hranici mezi skutečností a fikcí.
To podstatné s námi zůstává: autor touto svou knihou založil dějiny umění jako svébytnou nauku – Giorgio Vasari vynalezl dějiny umění.

Reakce čtenářů:

• Umělec píšící o jiných umělcích. Napsané je to velmi barvitě a čtivě, kromě popisu díla a života knížka také obsahuje celou řadu zábavných historek. Autor se nebojí jednotlivé umělce a jejich díla hodnotit. Hlavním záporem ovšem je, že má velmi bujnou fantazii, takže příliš nehledí na případnou pravdivost údajů (když mu tam něco chybí, tak si to prostě vymyslí). Bez uzardění připíše dílo patřící umělci X někomu zcela jinému. Zrovna tak se nelze spolehnout na data, která uvádí. Vyskytne se tam i případ, kdy umělec měl údajně vyzdobit stavbu, ale ta bohužel vznikla až po jeho smrti. Umělci připíše nový postup v malířství, který ovšem byl již dříve běžně používán. Podobných nepřesností je tam opravu celá řada, naštěstí jsou tato tvrzení uvedena na pravou míru v poznámkách pod čarou přímo na dané stránce, takže není nutné nikde listovat (u vydání z roku 2019). Knížka určitě stojí za přečtení, jen to chce nevynechat dané poznámky pod čarou.

• Dlouho jsem Vasariho životopisy sháněl, až konečně se mi podařilo je koupit. Je to kniha, kterou musí mít v knihovně každý, kdo se věnuje renesanci, nejen kunsthistorik. A poutavá může být i pro širší veřejnost. Je totiž fascinující sledovat, jak na renesanční umělce nahlížel jejich mladší současník. Ale je třeba také upozornit na to, že se jedná "jen" o výběr. Vasariho Vite jsou mnohem rozsáhlejší, mají osm částí (první je dedikace a teoretický úvod), celkem 171 "životů". Dělat výbory z tohoto monumentálního díla je rozumné, i když je jasné, že výbor je pak udělán na základě naší historické zkušenosti - co my považujeme za nejvýznamnější.

Úryvek z knihy:

„Mramor měřil devět loktů a jistý mistr Simone da Fiesole z něho naneštěstí kdysi začal obra, ale přitesal ho tak špatně, že ho úplně zkazil a znehodnotil, protože ho prorazil mezi nohama; proto ho také správci stavební hutě chrámu Santa Maria del Fiore, kteří o tom rozhodovali, nechali stát a nestarali se o jeho dokončení; tak tam stál už řadu let a byl by tam stál ještě dlouho. Michelangelo si však mramor znovu přeměřil, a když si vyzkoušel, jak by se z něho dala udělat slušná figura a jak by se musil její postoj přizpůsobit kameni, (…), rozhodl se o něj požádat správce hutě (…). Nato si Michelangelo udělal voskový model představující mladého Davida s prakem v ruce jako symbol paláce, aby ti, kteří Florenci vládnou, udatně hájili a spravedlivě řídili město tak, jak kdysi David bránil a spravedlivě spravoval svůj lid. Potom začal na soše pracovat v huti chrámu Santa Maria del Fiore, kde si mezi zdí a plotem udělal kolem mramoru ohradu a kde na něm bez ustání pracoval, aniž ho kdo spatřil, až ho dovedl k naprosté dokonalosti.“