Knižní novinky - únor 2022

Ota Filip: Tři škaredé středy a sedm dalších elegií o zlých dnech
Lubomír Kopeček: Éra nevinnosti: česká politika 1989-1997
Jana Horváthová: Amendar: Pohled do světa romských osobností
Modlitební knížka: základní a tradiční katolické modlitby
Dan Hampton: Charles Lindbergh: Transatlantický let
Lenka Šnajdrová: Léčivý rodokmen
Karel D. Riegel: Poruchy osobnosti v 21. století
Josef Moucha: Válka za studena
Petr David: Krušné hory známé i neznámé
Caroline Buglerová: Kniha umění
Wilhem J. Wagner: Rakousko-Uhersko: monarchie a lidé slovem i obrazem
Jakuba Katalpa: Zuzanin dech
Markéta Pilátová: Senzibil
Jiří Štaif: Modernizace na pokračování

Knižní tip

Ota Filip: Tři škaredé středy a sedm dalších elegií o zlých dnech

Proč si přečíst?
Ota Filip nachází podivuhodnou kalendářní shodu a strhující literární formou popisuje tyto „škaredé středy“ prožité v Praze a v Ostravě doslova na vlastní kůži. Neměli bychom zapomínat na takové milníky minulosti.
Anotace:
Tři škaredé středy zasáhly způsobem krutým do života starší generace a rozvrátily osudy milionů lidí, okradly je o velkou část mládí a většinu z nás o čtyři desetiletí, v nichž jsme o sobě nemohli rozhodovat sami: Ve středu 15. března 1939 obsadil Hitlerův wehrmacht zbytek Československa, ve středu 25. února 1948 ukončila komunistická strana vývoj poválečné československé demokracie a za ranního svítání ve středu 21. srpna 1968 k nám vpadlo pět vojsk.
Reakce čtenářů na knihu:
Drobná ohlédnutí za událostmi osobního života v ne zrovna příznivých dobách. Cítila jsem nadhled a úsměv, ale byl to takový smutný úsměv.
Autor popisuje tři významné dny v našich dějinách dle svých osobních zážitků. Pak přidává pár vzpomínek ze svého života. I když téma je pro mně zajímavé, tak mě některá vyprávění přišla trochu nedůvěryhodná.
Úryvek z knihy:
„Škaredá Středa dne 15. března 1939 se mi po letech vybavuje v nejasných obrysech na pozadí šedých výparů z tehdy, jak jsme v Ostravě říkali, smradlavé řeky Ostravice, ale podivuhodně oživena obrazy dnes už neživých lidí.
Na levém břehu zapáchající řeky Ostravice, tedy v Moravské Ostravě kolem Nové radnice, jsme bydleli my, synci a děvuchy otců a matek, kteří se vyšplhali na hořejší příčky společenského života, a majetné židovské rodiny. Příklad: v našem baráku na tehdejší Johannyho třídě číslo 41 jsme v prvním poschodí v pěti pokojích bydleli my, Filipovi, majitelé cukrárny a kavárny hned naproti v budově Nové radnice - dnes je tam Státní vědecká knihovna -, nad námi žili Wurzelovi, rodina židovského architekta, se synem Aaronem, mým tehdejším nejlepším kamarádem. Nad Wurzelovými, v třetím poschodí, bydlel se svou bezdětnou paní Wolfgang Heinze, povoláním vedoucí úředník Vítkovických železáren, v neděli, ve svátky a večer pak předseda ostravské odnože Henleinovy Sudetoněmecké Strany, jemuž prý český policajt při demonstraci ostravských nácků před krajzákem1 usekl v září 1938 šavlí pravé ucho, což ostravský nacistický deník Landeszeitung označil a propagandisticky využil jako příklad zběsilého českého teroru.“