Ředitel UCT: Dopis paní Míle Doleželové…
Milá Mílo!
Možná Vás překvapuje, že Vám píši dopis. Určitě už jste dopis hodně dlouho nedostala. Ale měl jsem možnost nahlédnout do Vaší korespondence s Vaším mužem Jiřím Marešem a uvědomil jsem si, že toto je způsob, jak jste spolu často mluvili. A zaplať za to pánbůh. Kdybyste si jen povídali nebo psali esemesky, věděli bychom toho o Vás mnohem méně. A ještě více bychom toho už navždy zapomněli. A to by byla věčná škoda. Váš příběh je totiž výjimečný. Je to příběh o velké touze, a také o velké lásce k malování, k řemeslu, ke kumštu. O velikém talentu, za kterým jste byla ochotna jít i po kolenou a o tom, že když je člověk požehnaný nadáním a věří v sebe, nakonec dokáže veliké věci. Jako třeba splnit si sen o stálé expozici vlastních obrazů v Telči.
Milá Mílo, teď v červnu si v Univerzitním centru připomeneme dva roky od slavnostního otevření Vaší expozice. Už je to ale pět let, kdy jsme se o Vás začali s kolegou Jehličkou bavit. A stihlo a událo se toho opravdu hodně. Převezení Vašich obrazů do Univerzitního centra, jejich renovace (moc děkuji Magdě Křenkové!) a nafocení a katalogizace (děkuji Mendelovu muzeu). Napsali jsme knížku. O Vás, ale i o Vašem vztahu ke křesťanským či romským tématům (moc za to děkuji nakladatelství a vydavatelství Masarykovy univerzity MUNIPRESS, ale i autorům Markétě Bártové, Janě Horváthové, Tomáši Mazáčovi a redaktorovi Aleši Filipovi). Chtěli jsme tak připomenout hlavně 100 let od Vašeho narození. Ani ve snu by nás nenapadlo, že kniha na 32. podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě vyhraje ocenění Nejkrásnější kniha Vysočiny. A už vůbec ne, že se jich k dnešnímu dni prodá více než 800 kusů. Když už jsme slavili tu krásnou 100ku, udělali jsme si radost pěknou výstavou v Hasičské galerii na náměstí v Telči a v Senátu PČR (moc děkuji městu Telč a Miloši Vystrčilovi). A najednou všechno prostě šlo. A tak jsme 16. 6. 2023, za významné podpory Norských fondů, třicet let po Vašem odchodu, otevřeli expozici stálou. Velmi děkuji Kláře Papalové a celému jejímu projektovému týmu. Zejména Janu V. Marouškovi za skvělé výtvarné řešení a Muzeu romské kultury Brno a jeho ředitelce Janě Horváthové, bez kterých by se tento sen nevyplnil. Stejně velké díky za velkou podporu ale patří i městu Telč či Kraji Vysočina. Je důležité, že Vás tyto instituce znovu objevily a že vědí, že jste jejich. Že na Vás mohou být právem hrdí.
Obrovské poděkování patří také Václavu Jehličkovi, Ivaně Chmel Denčevové, Hance Müllerové a všem kolegům z Univerzitního centra v Telči, kteří v nekonečných debatách, při drobné práci umělecké, postupně vdechli tomu trochu bláznivému snění o návratu Míly do Telče život. A samozřejmě také České dominikánské provincii (zejména syndikovi Martinu Dvořákovi), která Vašemu dílu poskytla azyl až do chvíle, kdy se Vaše poslední přání mohlo začít realizovat. Asi největší poděkování patří mojí Masarykově univerzitě. Ta Vás adoptovala. Povedlo se trvale vystavit Váš obraz v prestižním prostoru galerie na Soudu EU, kde všechny členské státy reprezentují jejich přední umělci. Hlavně se ale nakonec povedlo uzavřít dohodu mezi Masarykovou univerzitou a Dominikány o tom, že se, paní Mílo, vracíte domů do Telče natrvalo! A to je asi to nejlepší, co Vaše obrazy mohlo potkat. Tedy kromě toho, že opět žijí. Za dva roky už je u nás vidělo více než osm tisíc návštěvníků, byla publikována řada reportáží a v ateliérech ve Vaší expozici byl provedeno několik stovek programů pro školy a veřejnost. Jste teď vedle zámku. V důstojném sousedství Jana Zrzavého. To stálo za čekání. Nemám pravdu?
Přiznávám, že jsem Váš velký fanoušek. Stejně jako Pablo Neruda, Milan Kundera, Jiří Kotalík, Pavel Dostál a mnozí další, a to není vůbec špatná společnost. Moc se těším, co všechno spolu ještě zažijeme. Je to opravdu bláznivý příběh. Vaší expozici přeji vše nejlepší ke druhým narozeninám a Vás, milá Mílo, znovu vítám domů do Telče. Tentokrát snad už doopravdy natrvalo!
|
